čtvrtek 26. února 2015

My favourite quotes


Vždycky jsem měla hrozně ráda citáty, ale poslední dobou je mám čím dál radši, tak jsem si řekla, že bych sem mohla dát nějaké citáty z celého internetu, které se mi zalíbily.

pondělí 23. února 2015

Looking for Alaska


OBSAHUJE SPOILERY!!

Na tuhle knížku jsem se hrozně těšila, jelikož jsem se do stylu psaní Johna Greena naprosto zamilovala a navíc jsem na internetu četla několik úryvků, které mě neuvěřitelně zaujaly. Nevěděla jsem skoro vůbec, o čem to je, ale trošku představu jsem měla.
Moje ségra si tu knížku už před dlouhou dobou kupovala, ale půjčovala si to její kamarádka, takže jsem to nemohla číst. Postupně jsem ji "otravovala", ať nám to vrátí a když jsem dostala tu knížku do ruky, okamžitě jsem to začala číst i přesto, že jsem měla rozečtených tisíc dalších knížek (což mám pořád). Měla jsem od toho dost veliké očekávání, takže jsem se trošku bála toho, že mě to zklame.
Tohle je první recenze, co tu píšu, což má tak trochu důvod - nikdy jsem v recenzích dobrá nebyla, protože se mi líbí skoro všechno a nikdy nejsem schopná své pocity vyjádřit, ať už se to týká čehokoliv, takže snad to nějak zvládnu a bude to dávat smysl. Heh. Konečně k samotné recenzi... (Když nad tím teď přemýšlím, měla jsem to napsat dřív, protože tu knížku jsem přečetla asi před měsícem a od té doby jsem toho měla v hlavě dost.) Jak jsem řekla, mám strašně ráda styl psaní Johna Greena, takže co se týče toho, jak je kniha napsaná, tak s tím jsem byla maximálně spokojená. Příběh se mi líbil, vážně hodně, jelikož to nebyla taková ta klasická slaďárna, láska na první pohled a tak (ne, že bych s tím měla nějaký problém, to rozhodně ne, ale mám ráda originalitu). Upřímně, když se nad tím tak zamýšlím, kdybych měla popsat, o čem to je, vůbec netuším, co bych řekla. Každopádně... knížka mě rozhodně nezklamala. Nevěděla jsem skoro vůbec nic o ději, takže když jsem se blížila k zjištění toho, co je vlastně to "before" a "after" (četla jsem to v angličtině), málem mě to zabilo. Jak jsem psala v minulém článku, když mám vážně ráda nějakou postavu a umře, tak je to jako bych ztratila kamaráda. Navíc konečně se to schylovalo k tomu, že se dají dohromady a pak umře? Brečela jsem u toho jako želva. Je to naprosto krásná knížka, ale musím teda říct, že ta "after" část už se mi zas až tolik nelíbila. Ne, že by to bylo nudné, to ne, ale už to nebylo tak úplně ono.

úterý 10. února 2015

Why I hate bad endings


Přijde mi, že poslední dobou jsou ve filmech, seriálech a knížkách čím dál víc špatný konce. Dřív by v americkým filmu hlavní postavu nikdy nezabili a teď? Amazing Spiderman 2, Divergence, Hvězdy nám nepřály, A walk to remember. Pak třeba ještě Arrow nebo Looking for Alaska a bůhví co ještě. Mám možná ráda, když je v těch všech nereálných věcech něco reálného, pak mi to připadá skutečnější a to se mi líbí. Ale tenhle celý fiktivní svět pro mě představuje únik od reality. Moc dobře si uvědomuji, že v životě nedostane každý svůj happy end, protože tak to prostě nefunguje a nic se s tím nedá dělat. Ale nepotřebuju si to v tom připomínat.
Na knížkách je super, že spisovatel o všem rozhoduje. Tudíž je jen a pouze na něm, jestli to skončí dobře a nebo špatně. Když něco píšu, nejsem schopná to udělat tak, aby to skončilo špatně. Proč? Dost často si představuji hlavní postavu jako sebe. A nikdo by pro sebe nechtěl špatný konec, ne? To je jeden z důvodů. I kdybych si nepředstavovala, že jsem to já, tak bych to nedokázala, protože si myslím, že každý si zaslouží šťastný konec. Proč zabíjet naprosto skvělou postavu, když v knížkách nikdo umírat nemusí? Je tam možné naprosto všechno. Může to být dokonalé, realita ne.
Když ten spisovatel zabije nějakou mojí oblíbenou postavu, mám potom pocit, že jsem ztratila nejlepšího kamaráda, protože v hloubi duše věřím tomu, že vážně existovala. Mám hodně bujnou fantazii, takže se pak strašně moc vcítím do děje a připadá mi to reálné. Takže to je další důvod, proč nemám vůbec ráda špatné konce, protože mi přijde jako by se to vážně stalo. Je to nereálné a já si to uvědomuju, ale i tak mě to vnitřně zraňuje, hlavně když je to vážně skvěle napsaná kniha a mám strašně ráda tu postavu.

Jak se na to díváte vy?

pondělí 2. února 2015

Can people change?


Tenhle článek jsem chtěla napsat už nějakou dobu, ale pořád jsem měla nějak pocit, že by mi psaní tohohle článku zabralo hrozně moc času a děsně dlouho bych nad tím přemýšlela. Teď jsem se konečně rozhodla to risknout a napsat... Třeba to ani nedopíšu.
Z vlastního života mám se změnami hodně zkušeností. Jeden z důvodů, proč článek píšu zrovna teď, je ten, že já sama jsem se za posledních pár měsíců neuvěřitelně změnila. Spousta mých kamarádek se strašně změnily a některé tolik, že už si vůbec nerozumíme. Každopádně název článku říká: "Can people change?" a takhle když o tom mluvím, to zní, jak když je to samozřejmost. Můj názor na tuto otázku je takový, že se lidé můžou změnit v tom směru, že mají rádi něco jiného, že tráví čas jinak s jinými lidmi, chovají se jinak, oblékají se jinak a tak podobně. Ale myslím, že se nikdy nemůžou změnit v něco, co nebyli. To prostě nejde. Jsem si jistá, že se mnou někdo nebude souhlasit, to určitě, protože na tohle budou názory různé.
Už jsem se v nějakém z mých článků zmiňovala o tom, že jsem se změnila z negativního pesimisty na věčně pozitivního usměvavýho šílenýho optimistu. Což zní jako dost velká změna, protože je to úplný opak, ale pravděpodobně jsem byla optimistka vždycky, akorát jsem si to neuvědomila. Nevím. Lidé se rozhodně mění, pořád, každý den, každou minutu, každou sekundu. Vyvíjíme se, dospíváme, poznáváme nové věci, zažíváme nové zážitky, které nás můžou nadosmrti poznamenat. Když teď nad tím tak přemýšlím, možná se můžeme změnit v něco, co nejsme, kvůli okolnostem, kvůli něčemu tragickému nebo tak. Potom možná budeme úplně jiný člověk, ale řekla bych, že v hloubi duše budeme furt stejní. Ten základ se nikdy nezmění, ať se snažíme jakkoliv.

sobota 24. ledna 2015

Reading


Před několika měsíci jsem si myslela, že nemám ráda čtení, že mě psaní baví milionkrát víc. Dříve jsem četla celkem dost a potom jsem nějak přestala a začala víc psát. Pak jsem zase trošku psát přestala, pak zase víc a teď už nedělám skoro nic jiného. Jelikož jsem se ale v psaní chtěla někam posunout a taky můj seznam knih, které chci přečíst, se čím dál prodlužoval, začala jsem zase číst mnohem mnohem víc. A teď už chápu, co na tom všichni vidí.
Někde jsem viděla nějaký citát ve stylu: "Jestli někdo nemá rád čtení, tak to musí dělat špatně." Myslím, že je to od J.K. Rowling, ale jistá si úplně nejsem. Líbí se mi. Je mi jasné, že čtení není pro každého, čímž myslím, že každého baví něco jiného, ale... řekla bych, že každý musí být schopný najít nějakou knihu, která ho naprosto pohltí, vtáhne do děje, do které se vcítí.
Řekla bych, že všem lidem připadá psaní skoro stejné jako čtení. Samozřejmě je to vzájemně velmi silně propojené, ale když se nad tím zamyslím, je mezi tím hodně velký rozdíl. Miluju obojí na stejné úrovni, ale v trošku jiném směru.
Čtení knih od všech možných spisovatelů je neuvěřitelně zajímavé, vidět všechny ty různé styly, různé myšlení, různé osobnosti. Když čteme knížku, vidíme do hlavy autorovi, hlavní postavě. Nahlédneme do jeho duše... Je to něco neuvěřitelného. Alespoň pro mě.
Když píšu, tak mám já tu možnost ovládat životy všech těch postav, určovat jejich osudy. Můžu měnit charakter hlavní postavy a to všechno, ale pořád jsem to já, kdo to píše. Ten styl je furt skoro stejný. Ale když čtu knihy od více spisovatelů, poznávám pořád nové věci.

sobota 10. ledna 2015

I like only ordinary things?

Mám pocit, že jsem hodně zvláštní člověk, moje osobnost je tak nějak neobyčejná, ale každý je jedinečný, ne? Každopádně jsem poslední dobou hodně přemýšlela nad tím, že se mi líbí ty nejméně originální věci. Ať už je to hudba, filmy, seriály, postavy... cokoliv. Chci žít v Americe, nejlépe v New Yorku, což je to nejméně originální město na planetě, miluju angličtinu. Chci se zamilovat, chci být herečka/scénáristka/spisovatelka/vizážistka/režisérka/zpěvačka - jak moc je to originální? Vůbec.
Vlastně ani nevím, jestli je to špatně nebo ne. Ale tak, co je na tom špatného? Aspoň se mi líbí věci, které jsou všude a nelezou mi na nervy, to by bylo hodně blbý.
Nenapadá mě vůbec nic, co by jen tak někdo rád neměl. Třeba nějaké mé kamarádky chtějí žít v Norsku, Dánsku nebo tak. Já bych radši brala Londýn nebo New York. Hold to tak prostě mám.
Ani nevím, z jakého důvodu jsem se rozhodla napsat článek, asi proto, že jsem se včera koukala na Hvězdy nám nepřály, hrozně moc se mi to líbilo a říkala jsem si, že je to hodně neoriginální film, který má rádo hoooodně lidí.

neděle 4. ledna 2015

How I Stay Positive


Během minulého roku jsem se neuvěřitelně změnila. Z pesimistické vystresované holky s depresemi jsem přešla na optimistickou věčně pozitivní usměvavou holku. Ne, že bych na tom předtím byla hrozně špatně, ale teď je to tisíckrát lepší. Vůbec jsem si nevěřila a nenáviděla jsem sama sebe, zevnitř i zvenku. A to rozhodně nebylo dobrý. A tak jsem si jednoho dne řekla, že už s tím musím přestat, že si musím začít vážit toho, že mám rodinu, kamarády, jsem na dobré škole, prostě skvělý život. A vážit si hlavně toho, že žiju, že jsem zdravá. Žijeme jenom jednou a to jsem si tak nějak uvědomila a řekla si, že budu šťastná. Není to to, co všichni chtějí? Být šťastní? Podle mě to není jen o tom, že se to stane... že s tím nemůžete nic udělat, to je blbost. Je to volba. Chcete být šťastní? Buďte. Udělejte s tím něco. Vím, že to nejde pokaždé, že někdy prostě vážně v tu chvíli šťastní být nedokážete, ale většinu času ano. Važte si toho, že jste naživu. Splňte si své sny a přání.
Nejste spokojení třeba s tím jak trávíte čas nebo se svojí postavou, to je jedno, ať už je to cokoliv a vy víte, že to můžete změnit, akorát musíte chtít, změňte to. Hned teď. Ne zítra, okamžitě. Nikdy nevíte, co zítřek přinese.
Proto jsem pořád tak šťastná. Samozřejmě, že mám občas špatnou náladu, to úplně každý. Ale nenechám si dobrou náladu zničit něčím, co je vlastně nic. Je jasné, že občas se stane něco hodně špatného, co vám veškerou pozitivitu zašlape do země, ať už chcete nebo ne. To hold patří k životu. Ale pokud s tím můžete něco udělat, udělejte.